POHÁDKY - SMĚS -

 

O Červené Karkulce

O Červené Karkulce

Bratři Grimmové

Byla jednou jedna sladká dívenka, kterou musel milovat každý, jen ji uviděl, ale nejvíce ji milovala její babička, která by jí snesla i modré z nebe. Jednou jí darovala čepeček karkulku z červeného sametu a ten se vnučce tak líbil, že nic jiného nechtěla nosit, a tak jí začali říkat Červená Karkulka.

Jednou matka Červené Karkulce řekla: „Podívej, Karkulko, tady máš kousek koláče a láhev vína, zanes to babičce, je nemocná a zeslábla, tímhle se posilní. Vydej se na cestu dříve než bude horko, jdi hezky spořádaně a neodbíhej z cesty, když upadneš, láhev rozbiješ a babička nebude mít nic. A jak vejdeš do světnice, nezapomeň babičce popřát dobrého dne a ne abys šmejdila po všech koutech.“ „Ano, maminko, udělám, jak si přejete.“ řekla Červená Karkulka, na stvrzení toho slibu podala matce ruku a vydala se na cestu.

Babička bydlela v lese; celou půlhodinu cesty od vesnice. Když šla Červená Karkulka lesem, potkala vlka. Tenkrát ještě nevěděla, co je to za záludné zvíře a ani trochu se ho nebála. „Dobrý den, Červená Karkulko!“ řekl vlk. „Děkuji za přání, vlku.“ „Kampak tak časně, Červená Karkulko?“ „K babičce!“ „A copak to neseš v zástěrce?“ „Koláč a víno; včera jsme pekli, nemocné a zesláblé babičce na posilněnou.“ „Kdepak bydlí babička, Červená Karkulko?“ „Inu, ještě tak čtvrthodiny cesty v lese, její chaloupka stojí mezi třemi velkými duby, kolem je lískové ořeší, určitě to tam musíš znát.“ odvětila Červená Karkulka. Vlk si pomyslil: „Tohle mlaďoučké, jemňoučké masíčko bude jistě chutnat lépe než ta stařena, musím to navléci lstivě, abych schlamstnul obě.“

Chvíli šel vedle Červené Karkulky a pak pravil: „Červená Karkulko, koukej na ty krásné květiny, které tu rostou všude kolem, pročpak se trochu nerozhlédneš? Myslím, že jsi ještě neslyšela ptáčky, kteří by zpívali tak líbezně. Ty jsi tu vykračuješ, jako kdybys šla do školy a přitom je tu v lese tak krásně!“ Červená Karkulka otevřela oči dokořán a když viděla, jak sluneční paprsky tancují skrze stromy sem a tam a všude roste tolik krásných květin, pomyslila si: „Když přinesu babičce kytici čerstvých květin, bude mít jistě radost, času mám dost, přijdu akorát.“ A seběhla z cesty do lesa a trhala květiny. A když jednu utrhla, zjistila, že o kus dál roste ještě krásnější, běžela k ní, a tak se dostávala stále hlouběji do lesa.

Ale vlk běžel rovnou k babiččině chaloupce a zaklepal na dveře. „Kdo je tam?“ „Červená Karkulka, co nese koláč a víno, otevři!“ „Jen zmáčkni kliku,“ zavolala babička: „jsem příliš slabá a nemohu vstát.“ Vlk vzal za kliku, otevřel dveře a beze slova šel rovnou k babičce a spolknul ji. Pak si obléknul její šaty a nasadil její čepec, položil se do postele a zatáhnul závěs.

Zatím Červená Karkulka běhala mezi květinami, a když jich měla náruč tak plnou, že jich víc nemohla pobrat, tu jí přišla na mysl babička, a tak se vydala na cestu za ní. Podivila se, že jsou dveře otevřené, a když vešla do světnice, přišlo jí vše takové podivné, že si pomyslila: „Dobrotivý Bože, je mi dneska nějak úzko a jindy jsem u babičky tak ráda.“ Zvolala: „Dobré jitro!“ Ale nedostala žádnou odpověď. Šla tedy k posteli a odtáhla závěs; ležela tam babička a měla čepec naražený hluboko do obličeje a vypadala nějak podivně.

Ach, babičko, proč máš tak velké uši?“ „Abych tě lépe slyšela.“ „Ach, babičko, proč máš tak velké oči?“ „Abych tě lépe viděla.“ „Ach, babičko, proč máš tak velké ruce?“ „Abych tě lépe objala.“ „Ach, babičko, proč máš tak strašlivou tlamu?“ „Abych tě lépe sežrala!!“

Sotva vlk ta slova vyřknul, vyskočil z postele a ubohou Červenou Karkulku spolknul. Když teď uhasil svoji žádostivost, položil se zpátky do postele a usnul a z toho spánku se jal mocně chrápat.

Zrovna šel kolem chaloupky lovec a pomyslil si: „Ta stařenka ale chrápe, musím se na ni podívat, zda něco nepotřebuje.“ Vešel do světnice, a když přistoupil k posteli, uviděl, že v ní leží vlk. „Tak přece jsem tě našel, ty starý hříšníku!“ zvolal lovec: „Už mám na tebe dlouho políčeno!“ Strhnul z ramene pušku, ale pak mu přišlo na mysl, že vlk mohl sežrat babičku a mohl by ji ještě zachránit. Nestřelil tedy, nýbrž vzal nůžky a začal spícímu vlkovi párat břicho. Sotva učinil pár řezů, uviděl se červenat karkulku a po pár dalších řezech vyskočila dívenka ven a volala: „Ach, já jsem se tolik bála, ve vlkovi je černočerná tma.“ A potom vylezla ven i živá babička; sotva dechu popadala. Červená Karkulka pak nanosila obrovské kameny, kterými vlkovo břicho naplnili, a když se ten probudil a chtěl utéci, kameny ho tak děsivě tížily, že klesnul k zemi nadobro mrtvý.

Ti tři byli spokojeni. Lovec stáhnul vlkovi kožešinu a odnesl si ji domů, babička snědla koláč a vypila víno, které Červená Karkulka přinesla, a opět se zotavila. A Červená Karkulka? Ta si svatosvatě přísahala: „Už nikdy v životě nesejdu z cesty do lesa, když mi to maminka zakáže!“

O Červené Karkulce se ještě vypráví, že když šla jednou zase k babičce s bábovkou, potkala jiného vlka a ten se jí taky vemlouval a snažil se ji svést z cesty. Ale ona se toho vystříhala a kráčela rovnou k babičce, kde hned vypověděla, že potkala vlka, který jí sice popřál dobrý den, ale z očí mu koukala nekalota. „Kdyby to nebylo na veřejné cestě, jistě by mne sežral!“ „Pojď,“ řekla babička: „zavřeme dobře dveře, aby nemohl dovnitř.“ Brzy nato zaklepal vlk a zavolal: „Otevři, babičko, já jsem Červená Karkulka a nesu ti pečivo!“ Ty dvě však zůstaly jako pěny a neotevřely.

Jak se ten šedivák plížil kolem domu a naslouchal, pak vylezl na střechu, aby tam počkal, až Červená Karkulka půjde večer domů, pak ji v temnotě popadne a sežere. Ale babička zlé vlkovy úmysly odhalila. Před domem stály obrovské kamenné necky, tak Červené Karkulce řekla: „Vezmi vědro, děvenko, včera jsem vařila klobásy, tak tu vodu nanosíme venku do necek.“ Když byly necky plné, stoupala vůně klobás nahoru až k vlkovu čenichu. Zavětřil a natahoval krk tak daleko, že se na střeše více neudržel a začal klouzat dolů, kde spadnul přímo do necek a bídně se utopil.

A tak šla Červená Karkulka večer spokojeně domů a nic zlého se jí nestalo.

O dvanácti měsíčkách

O dvanácti měsíčkách

Byla jedna matka a ta měla dvě dcery. Jedna byla vlastní - Holena, druhá nevlastní - Maruška. Matka měla radši vlastní dceru, a tak těžce nesla, že Maruška roste do krásy, zatímco její vlastní dcera Holena krásy moc nepobrala.

A jak to tak bývá, byla právě Maruščina krása důvodem k tomu, aby jí její nevlastní sestra i matka ubližovaly.

Musela doma všechno dělat - starat se o domácnost, o domek i o domácí zvířata. Macecha s nevlastní sestrou nedělaly nic, jen stále Marušce ubližovaly. Ta ale i přesto stále rostla do krásy. Byla krásnější a krásnější a macecha a Holena stále víc zuřily.

Jednoho lednového dne povídá Holena: "Chci si za pas dát kytičku fialek, jdi a na trhej mi je." "Ale sestřičko, kde teď v zimě, když je všude hromada sněhu, mám hledat fialky?" "Mně odmlouvat nebudeš," obořila se na ubohou Marušku Holena, "přines mi fialky, nebo tě zabiju."

A tak Maruška s pláčem vyrazila na cestu. Šla sněhem, tělo ji záblo, měla hlad a nikde žádné fialky neviděla. Najednou došla na louku, kde hořela vatra. Kolem vatry bylo dvanáct kamenů a na nich sedělo dvanáct mužů. Každý muž představoval jeden měsíc v roce. Na nejvyšším kameni v čele seděl Leden, který zrovna vládl.

"Dobrý den, dobří muži," oslovila je Maruška, "nemohla bych s u vás na chvilinku ohřát?" "Klidně se ohřej," souhlasil Leden, "jen nám pověz, co tu tak sama a v takové zimě děláš?" "Ale hledám fialky," odvětila Maruška. "Teď v zimě?" podivil se Leden. "Já vím, ale já je musím přinést, nebo mě setra Holena zabije."

V tu chvíli Leden pokynul Březnu, ten kývl, vatra se rozhořela a najednou všude kolem začal tát sníh, louka se zazelenala a na ní rostly fialky. "Rychle trhej a utíkej domů," popoháněli ji muži. Maruška poklekla, natrhala plnou náruč kvítí a utíkala zpět domů.

Macecha i Holena se divily, že úkol splnila. Dlouho ovšem spokojené nebyly. Za čas přišla Holena za Maruškou a povídá ji: "Dostala jsem chuť na jahody. Jdi do lesa a natrhej mi je. Ale to ti povídám, jestli se vrátíš bez jahod, zabiju tě."

A tak Maruška zase s pláčem šla. Všude, kam jen dohlédla, byl sníh. Byla jí zima a byla hladová. Najednou opět zahlédla světlo a došla na louku, kde hořela vatra a okolo ní sedělo dvanáct mužů, kteří představovali dvanáct měsíců.

"Dobrý den, dobří muži, mohu se na chvilku u vás ohřát?" Leden ji odpověděl: "Můžeš, ale co v takové zimě děláš v lese sama?" "Jdu sbírat jahody," odpověděla smutně Maruška. "Teď?" podivil se Leden. "Musím, nepřinesu-li domů jahody, sestra s macechou mě zabijí."

Leden přistoupil k červnu něco mu pošeptal a podal mu žezlo. Vatra se rozhořela a Červen se ujal vlády. Všechno začalo nejdříve kvést a potom zrát. Najednou před Maruškou začaly růst velké jahody. Ta neváhala ani chvilku a začala je trhat. Poté poděkovala a běžela domů. Sestra Holena i macecha se divily, že tento úkol také splnila. Najedly se jahod a byly spokojené, ale tahle spokojenost jim dlouho nevydržela.

Pár dní nato povídá Holena Marušce: "Jdi do lesa a přines mi jablka." "Ale sestřičko, teď v zimě žádná jablka nerostou," snažila se Maruška přesvědčit sestru, ale nebylo jí to nic platné, a tak se s pláčem vydala na cestu.

Zase dlouho bloudila ve sněhu, hladová a zoufalá, až opět došla na louku, kde hořela vatra a okolo ní sedělo dvanáct mužů - 12 měsíčků.

Maruška se opět zeptala, zda se může ohřát a pověděla mužům o tom, proč musí domů přinést jablíčka. Těm se zželelo Marušky, a tak Leden pokynul Září, vatra se rozhořela a začalo všechno pučet, poté kvést, zrát, až byly vysoko na jabloni zralá a krásně červená jablíčka.

"Rychle si setřes jablíčka a utíkej domů," řekl jí Leden. Maruška tedy setřásla dvě jablíčka a hned utíkala.

Jablíčka byla dobrá, ale Holeně nestačila: "To jsi všechny jablka musela cestou sníst?" zlobila se na Marušku. "Ne, jen jsem musela rychle utíkat pryč," bránila se Maruška nařčení, ale Holena jí nevěřila. Byla rozmlsaná jablíčky a rozhodla se zajít si pro ně sama, a tak se vypravila na cestu.

Dlouho se trmácela lesem, byla jí zima, až najednou vyšla na louku, kde uviděla vatru a kolem ní dvanáct mužů. Drze přistoupila k vatře a bez optání se začala hřát. Poté zase odešla. To měsíčky urazilo a Leden se chopil naplno své vlády. Nebe se zatáhlo a začalo hustě sněžit. Nebylo vidět na krok. Holena bloudila, mrzla a mrzla. Svaly ji slábly až klesla do sněhu.

"Kde je ta Holena, cpe se někde jablky a své matce nepřinese nic," uvažovala macecha. "Půjdu ji najít," rozhodla se a vypravila se na cestu, ale i ona zabloudila.

Maruška starostlivě vyhlížela macechu se sestrou první den, druhý den... Ale už je nikdy neviděla. Od té doby šťastně hospodaří v chaloupce a nikdo už jí neubližuje

Paleček

Byl jednou jeden Paleček, menší než drobeček,

podobný hrášku

Maminka houpala ho na lžíci, tatínek nosíval jej v čepici;

Že tenhle klouček tak malý byl, rodiče trápili se:

"Snad pořídit mu většího brášku?" kam poděl se lusk?

To nikdo neví, aby mu bratříček rostl nový

"Kde že ho mají vzít?" neměli klidu

Však Paleček byl bojovník, měl svoje vize;

Vyrostl klouček odvahou, on neuznával krize malosti

Říkal, že malost patří lenosti.

A pravdu děl; Moudrý Čas, kouzelník věčnosti

Ó, jenom ten mu rozuměl; věděl, že Paleček dosáhne svého

Stalo se podle něho; Z Palečka rytíř věhlasný se stal

Vše dobré činil, druhým pomáhal

Tak než se nadál táta s mámou, měl svoji nevěstu, princeznu Z Hrášku

A za čas koulelo se kolem dětí:

Nevěříte? Tak honem už spát, děti!

Také k vám jistě se přikutálí pod polštář Paleček malý jako hrášek

I z vás udělá rytíře

Tak schválně: zavřete oči.....

Poznáte brzy zdali to tak je

Z Palečka rytíř věhlasný se stal

O Smolíčkovi

O Smolíčkovi

Byl jednou jeden malý Smolíček pacholíček a ten bydlel u jelena, který se o něj staral. Vždy, když chodil jelen na pastvu, varoval Smolíčka, ať nikomu neotevírá. Smolíček vždy poslechl. Jednou, když se zase jelen pásl na pastvě a Smolíček zůstal sám doma, ozvaly se za dveřmi líbezné hlásky:

"Smolíčku, pacholíčku,

otevři nám svou světničku,

jen se trošku ohřejeme,

hned zase půjdeme."

Smolíček ale poslechl jelena a neotevřel. Když se vrátil jelen z pastvy, všechno mu vyprávěl. Jelen pravil: "To je dobře Smolíčku, že jsi neotevřel. To byly zlé jeskyňky, které by tě unesly do své jeskyně. Nikdy jim neotevírej!"

Druhý den, když byl jelen opět na pastvě, se za dveřmi znovu ozvalo:

"Smolíčku, pacholíčku,

otevři nám svou světničku,

jen se trošku ohřejeme,

hned zase půjdeme."

Smolíček pamatoval na rady jelena a jeskyňkám neotevřel. Ty se ovšem jen tak nevzdaly, stály za dveřmi a na Smolíčka naléhaly, prosily, stěžovaly si na to, jaká je venku zima a kdesi cosi. Zkrátka prosily a prosily, až jim Smolíček dovolil vstrčit do dveří dva prstíčky. Jenže to neměl dělat! Jeskyňky strčily do dveří dva dlouhé prsty, pak celou ruku a pak rozrazily dveře, vzaly Smolíčka a už s ním utíkaly pryč.

Smolíček začal zoufale volat:

"Za hory, za doly,

mé zlaté parohy,

kde se pasou?

Smolíčka pacholíčka

jeskyňky nesou!"

Naštěstí jelen se pásl nedaleko, a tak Smolíčka uslyšel, přispěchal za ním a zlým jeskyňkám ho vzal a odnesl zpátky do chaloupky. Tam znovu Smolíčka pacholíčka varoval a ten mu musel slíbil, že už v žádném případě neotevře jeskyňkám, i kdyby prosily sebevíc. Smolíček to slíbil. Pár dní měl od jeskyněk klid, ale za několik dní se objevily znovu a začaly svým líbezným hláskem znovu přemlouvat Smolíčka:

"Smolíčku, pacholíčku,

otevři nám svou světničku,

jen se trošku ohřejeme,

hned zase půjdeme."

Smolíček se ale nedal. "Ne, vy jste zlé jeskyňky a unesly byste mě do své jeskyně. Já vám neotevřu." "Neunesly bychom tě, Smolíčku, a i kdybychom tě vzaly s sebou, tak u nás by ses zle neměl. U nás je spoustu jídla, byly bychom na tebe hodné..." Jeskyňky tak dlouho přemlouvaly Smolíčka, až se jim opět povedlo Smolíčka přemluvit k tomu, aby jim otevřel. Jenže jeskyňky opět vzaly Smolíčka pacholíčka a utíkaly s ním pryč.

Smolíček znovu zoufale volal na jelena:

"Za hory, za doly,

mé zlaté parohy,

kde se pasou?

Smolíčka pacholíčka

jeskyňky nesou!"

Jenže tentokrát se jelen pásl daleko a jeskyňky neslyšel. Ty Smolíčka dovlekly až do své jeskyně, kde ho zavřely do malé místnůstky a začaly si ho vykrmovat. Chtěly, aby co nejrychleji nabral na váze a ony si mohly Smolíčka upéct.

Smolíček pacholíček prosil jeskyňky, ať ho nechají být, plakal, naříkal, ale nebylo mu to nic platné.

Jednoho dne jeskyňky usoudily, že už Smolíčka vykrmily dost a že si ho upečou. Připravily si ho a nesly ho k peci. Tu Smolíček ještě jednou začal z plných plic volat:

"Za hory, za doly,

mé zlaté parohy,

kde se pasou?

Smolíčka pacholíčka

jeskyňky nesou!"

Naštěstí ho jelen zaslechl, přiběhl, jeskyňkám ho vzal a odnesl ho zpátky domů. Tam Smolíčkovi pořádně vyhuboval. Od té doby už Smolíček pacholíček nikdy zlým jeskyňkám neotevřel.

O princezně solimánské

O princezně solimánské (Devatero pohádek)

Zatímco si to pihovatý Vincek drandil do Hořiček a do Úpice a do Kostelce pro doktory, seděl hronovský doktor u kouzelníka Magiáše a dával pozor, aby se mu neudusil. Aby jim líp uběhlo čekání, zapálil si viržinku a mlčky pokuřoval.

Když už mu to bylo dlouhé, odkašlal a hulil dál. Potom, aby si ukrátil dlouhou chvíli, třikrát zívl a zamrkal. Po nějakém čase prohodil: "Ach jo." Asi za půl hodiny se protáhl v kříži a řekl: "Inu énu." Po nějaké hodince k tomu doložil: "Snad bychom si zatím mohli zahrát v karty. Pane Magiáš, máte tady nějaké karty?"

Kouzelník Magiáš nemohl mluvit, a tož jen zavrtěl hlavou, že ne.

"Nemáte?" bručel hronovský doktor. "To je škoda. A to jste pěkný kouzelník, když ani nemáte karty! To u nás v hospodě dával představení jeden kouzelník, počkejte, jakpak on se jmenoval, nějak jako Navrátil nebo Don Bosko nebo Magorello, tak nějak, a ten vám dělal takové čarodějné kousky s kartami, že byste mrkal. Inu, čarovat se musí umět."

Potom si zapálil novou viržinku a řekl: "Tak když tu nemáte karty, budu vám povídat pohádku o princezně solimánské, aby nám líp utekl čas. Kdybyste tu pohádku náhodou znal, jen řekněte a já hned přestanu. Cililink, začíná se.

Jak známo, za Kavčími horami a Sargasovým mořem jsou Dalamánské ostrovy a za nimi je poušť Šarivari, porostlá hustým lesem, s hlavním cikánským městem Eldorádem; pak se široko daleko prostírá jeden poledník a jedna rovnoběžka a tam hned za řekou, jak se jde přes tu lávku a pak tou pěšinou vlevo, za keřem vrbovým a příkopem lopuchovým se rozkládá velké a mocné sultánství Solimánské. Tak už jste jako doma, že?

V sultánství Solimánském, jak už jméno ukazuje, panoval sultán Solimán. Ten sultán měl jedinou dceru, Zubejda se jmenovala; a ta princezna Zubejda vám z ničeho nic začala marodit a postonávat a pokašlávala, chřadla a hynula a hubla a bledla, truchlila a vzdychala, že bylo žalno se na to podívat. To se rozumí, sultán k ní honem povolal své dvorní čaroděje, zaříkávače, kouzelníky, báby, vědmy, mágy a astrology, mastičkáře a dryáčníky, lazebníky a felčary a kuršmídy, ale žádný z nich nemohl princeznu uzdravit. Kdyby to bylo u nás, řekl bych, že ta holka trpěla anémií, pleuritidou a bronchiálním katarem; ale v zemi Solimánské není taková vzdělanost a medicína tam není tak pokročilá, aby se tam mohly vyskytovat nemoci s latinskými jmény. To si můžete myslet, jak byl starý sultán zoufalý. Můj ty Monte Kristo, říkal si, tak jsem se těšil, že holka po mně převezme kvetoucí živnost sultánskou, a zatím, chuděra, mně tuhle hasne a skomírá před očima a já jí nemohu pomoci! - A tak zavládl u dvora i v celé zemi Solimánské smutek veliký.

V tu dobu tam přišel jeden obchodní cestující z Jablonce, nějaký pan Lustig, a když slyšel o té nemocné princezně, povídá: "Měl by k ní pan sultán zavolat doktora od nás, jako z Evropy, protože u nás je medicína pokročilejší; tady máte jenom zaříkávače, kořenáře a kouzelníky, ale u nás, holenku, jsou praví a študovaní doktoři."

Když se o tom dozvěděl sultán Solimán, povolal k sobě toho pana Lustiga, koupil od něho šňůru skleněných perel pro princeznu Zubejdu a pak se ho zeptal: 'Pane Lustig, podle čeho se u vás pozná pravý a študovaný doktor?'

'To je docela lehké,' řekl pan Lustig. 'Pozná se podle toho, že má před jménem Dr. Například Dr Mann, Dr Pelnář a podobně. A když nemá žádné Dr, tak to není študovaný doktor, víme?'

'Aha,' řekl sultán a bohatě obdaroval pana Lustiga sultánkami; víte, to jsou takové dobré hrozinky. A potom poslal do Evropy posly pro doktora. 'Ale to si pamatujte,' kázal jim při loučení, 'že pravý a vyučený doktor je jenom ten, který se začíná slabikou Dr. Jiného mi sem nevoďte, nebo vám uříznu uši i s hlavou. Tak alou!'

Kdybych měl povídat, co všecko ti vyslanci tou dlouhánskou cestou do Evropy zkusili a zažili, to by byla, pane Magiáš, moc dlouhá pohádka. Ale po mnoha a mnoha útrapách se přece jen ti poslové do Evropy dostali a začali hledat doktora pro princeznu Zubejdu.

Tak ten průvod solimánských poslů, takových hromských mameluků s turbany na hlavách a pod nosem s frňousy tlustými a dlouhými jako koňské ocasy, se dal na cestu černým lesem. Šli a šli, až potkali strejdu se sekerou a pilou na rameně.

'Pámbu zdravíčko,' pozdravil je ten strejda.

'Dej to pámbu,' řekli poslové. 'Copak vy, strejčku, jste?'

'Ale,' povídá ten člověk. 'Děkuju za optání. Já jsem jenom drvoštěp.'

Ti pohani zastříhali ušima a pravili: 'Vašnosti, to je jiná. Když vy ráčíte být Dr Voštěp, tak vás máme poprosit, abyste štandopede, šupito a presto šel s námi do země Solimánské. Pan sultán Solimán se nechá pěkně poroučet a uctivě vás zve na svůj dvůr; ale kdybyste se zdráhal nebo se případně zpěčoval, tak vás tam dopravíme násilím, a to vám, blahorodí, říkáme, nepřejte si nás.'

'Ale ale,' divil se ten drvoštěp, 'a co se mnou pan sultán chce?'

'Má pro vás nějakou práci,' řekli poslové.

'Tak to bych šel,' svolil drvoštěp. 'Já totiž, páni, zrovna hledám práci. Abyste věděli, já jsem do práce jako drak.'

Poslové na sebe mrkli a povídali: 'To se nám, vaše slovutnosti, právě hodí.'

'Počkat,' řekl drvoštěp. 'Nejdřív bych chtěl vědět, kolik mně pan sultán za mou práci zaplatí. Já sic nejsem drahorád, ale snad pan sultán není držgrešle.'

Poslové sultána solimánského na to zdvořile odpověděli: 'To nevadí, vašnosti, že neračte být Dr Ahorád - nám je Dr Voštěp stejně vítán; ale co se týče našeho pana sultána Solimána, můžete nám věřit, že on není Dr Žgrešle, nýbrž jenom obyčejný panovník a tyran.'

'Tak je dobře,' pravil drvoštěp. 'A co se týče stravy, tak já při práci jím jako dravec a piju jako dromedár, víme?'

'Učiníme vše, vzácný pane,' ujišťovali ti Solimánci, 'abyste i v tom ohledu byl u nás zcela spokojen.'

Nato dovedli s velkou slávou a úctou drvoštěpa na loď a pluli s ním až do země Solimánské. Když dopluli, vylezl sultán Solimán honem na trůn a kázal je přivést k sobě. Poslové před ním poklekli a ten nejstarší a nejfousatější z nich začal:

'Náš nejmilostivější pane a vládce, kníže všech věřících, pane sultáne Solimáne! Na tvůj vznešený rozkaz jsme se odebrali až na ostrov zvaný Evropa, abychom vyhledali toho nejučenějšího, nejvěhlasnějšího a nejslavnějšího doktora pro princeznu Zubejdu. Tak tady ho máme, pane sultáne. Je to slovutný a světoznámý lékař Dr Voštěp; abyste věděl, jaký je to doktor, tedy do práce je jako Dr Ak, je placen jako Dr Ahorád, jí jako Dr Avec a pije jako Dr Omedár. To jsou totiž, pane sultáne, samí slavní a učení doktoři, z čehož je patrno, že jsme kápli na toho pravého. Hm, hm. Tak to je celkem všecko.'

'Vítám vás, Dr Voštěpe,' řekl sultán Solimán. 'Prosím vás, abyste se šel podívat na mou dceru, princeznu Zubejdu.'

Inu, proč bych nešel, řekl si drvoštěp; sám sultán ho vedl do takové šeré, zastíněné komnaty, vystlané těmi nejkrásnějšími koberci a polštáři a poduškami, a na nich odpočívala princezna Zubejda, bledá jako z vosku, a dřímala.

'A jejej,' povídá drvoštěp soucitně, 'pane sultán, ta vaše holka je nějaká zelinka.'

'To je,' vzdychl sultán.

'Taková nedomrlá,' pravil drvoštěp. 'Drobet jako nanicovatá, že?'

'Ba právě,' přitakal sultán smutně. 'Nic nám nechce jíst.'

'Hubená jako šindel,' řekl drvoštěp. 'Jako věchejtek. A žádnou barvu nemá, pane sultán. Já bych řek, že to ďouče marodí.'

'Ba že marodí,' děl sultán sklíčeně. 'Proto jsem vás povolal, abyste ji uzdravil, když jste Dr Voštěp.'

'Já?' podivil se drvoštěp. 'Propána, jak ji mám uzdravit?'

'To už je vaše věc,' řekl sultán Solimán temným hlasem. 'Proto jste tady a bašta fidli. Ale to vám říkám, jestli ji nevyhojíte, dám vám setnout hlavu a bude s vámi amen.'

'Ale to přece nejde,' chtěl se bránit polekaný drvoštěp, jenže pan Solimán ho ani nenechal domluvit.

'Žádné výmluvy,' děl přísně, 'na to já nemám pokdy, já musím jít vládnout. Jenom se dejte do práce a ukažte, co umíte.' A šel si sednout na trůn a vládl.

Zatrápená věc, řekl si drvoštěp, když osaměl, to jsem se dostal do pěkné bryndy! Jak já k tomu přijdu, abych uzdravoval nějakou princeznu? Vím já, jak se to dělá? Tohle mně je nadělení! Pro pět ran do pařezu, co si mám počít? Když tu holku nevyhojím, useknou mi hlavu. Kdyby to nebylo v pohádce, tak bych řek, že to ani nejde pro nic za nic někomu setnout makovici! Čert mi byl dlužen, že jsem se dostal do pohádky! V obyčejnském životě by se mi něco takového stát nemohlo! Na mou duši, to jsem sám zvědav, jak se z toho vyvlíknu!

V takových a ještě těžších myšlenkách si chudák drvoštěp sedl na zápraží sultánova zámku a vzdychal. Krucifagot, řekl sám k sobě, co je to napadlo, že tu mám dělat doktora? Kdyby mně poručili, poraz tenhleten nebo tamhleten strom, já bych jim ukázal, co dovedu! To bych se do toho dal, až by třísky lítaly! Však to tu, koukám, mají kolem stavení zarostlé jako v pralese, ani sluníčko jim do sednice nezasvítí; dyť se jim v baráku musí držet vlhkota a houba a plíseň a škvoři! Počkat, já jim ukážu, jakou dovedu dělat práci!

Jen si to řekl, už shodil kabát, plivl si do dlaní, popadl svou sekeru a pilu a začal kácet stromy, co rostly kolem sultánova zámku. Kdepak, to nebyly hrušně ani jabloně, ani ořeší jako u nás, ale samé palmy a oleandry a kokosovníky, dracény, latanie a fíkusy a stromy mahagonové a stromy, co rostou do nebe, a jiná exotická zeleň. To byste koukal, pane Magiáš, jak se do toho ten náš drvoštěp pustil! Když zvonilo poledne, byla už kolem zámku notná paseka; tu si drvoštěp utřel rukávem pot, vytáhl z kapsy kus černého chleba s tvarohem, co si přinesl z domova, a dal se do jídla.

Do té doby princezna Zubejda spala ve své šeré komnatě; při tom rámusu, co dělal dole před zámkem drvoštěp se svou sekerou a pilou, se jí spalo jako nikdy dosud. Probudila se teprve tím tichem, když drvoštěp přestal kácet stromy, uvelebil se na hromadě dříví a ukusoval chleba s tvarohem.

Tu princezna otevřela oči a podivila se: jaké to je v té komnatě nebývalé světlo? Poprvé v životě vpadlo tam slunce plným proudem a naplnilo tu šerou komnatu září nebeskou. Princeznu ta záplava světla až oslnila; přitom tam oknem zavonělo čerstvě naštípané dříví tak silně a krásně, že princezna vdechla hluboce a s rozkoší. A do té smolné vůně tam zavonělo ještě něco, co princezna dosud neznala - co je to? Vstala a šla se podívat oknem: místo vlhkého stínu paseka planoucí v slunci poledním a tam sedí veliký strejda a s náramnou chutí jí něco černého a něco bílého; a to bylo právě to, co tak dobře princezně zavonělo. To víte, vždycky nám nejlákavěji voní to, co má k obědu někdo jiný.

Princezna to už nemohla vydržet; ta vůně ji táhla dolů, před zámek, blíž a blíž k tomu obědvajícímu strejdovi, aby se podívala, co to má dobrého k snědku.

'Á, princezna,' ozval se drvoštěp plnou hubou.

'Nechtěla byste kousek chleba s tvarohem?'

Princezna se začervenala a zavrtěla sebou; styděla se říci, že by to strašně chtěla ochutnat.

'Tak nate,' zabručel drvoštěp a ukrojil jí křivákem pořádný kus krajíce. 'Tumáte.'

Princezna mrkla kolem, nedívá-li se někdo. 'Děkan,' vyhrkla na poděkování, zakousla se do krajíce a řekla: 'Hmm, to je dobrota!' Prosím vás, chleba s tvarohem, to taková princezna jakživa ani neviděla.

V tu chvíli se podíval oknem sám pan sultán Solimán. Ani nevěřil svým očím: místo vlhkého stínu světlá paseka planoucí v slunci poledním, a tam na hromadě dříví sedí princezna s plnou papulou, má od tvarohu vousy od ucha k uchu a krmí se s takovou chutí jako nikdy dosud.

'Pámbiček zaplať,' oddechl si sultán Solimán, 'tak mně k té holce přece jen přivedli toho pravého a študovaného doktora!'

A od té doby, pane Magiáš, začala princezna doopravdy sílit, i tváře jí zčervenaly a jedla jako vlčinka. To je oučinek světla a vzduchu a sluníčka, abyste věděl. A já vám to povídám proto, že vy tady taky žijete v takové sluji, kam slunce nesvítí a vítr nezavane; a to, pane Magiáš, není zdravé. Tak to jsem vám chtěl jako říct."

Když hronovský doktor dopověděl pohádku o princezně solimánské, přihnal se pihovatý Vincek a vedl s sebou doktora z Hořiček, doktora z Úpice a doktora z Kostelce. "Tak tady je vedu," křičel už z dálky. "Lidičky, to jsem se uhnal!"

"Vítám vás, páni kolegové," pravil hronovský doktor. "Tady je náš pacient, pan černokněžník Magiáš. Jak vidíte na první pohled, jeho stav je velmi vážný. Pacient naznačuje, že spolkl švestku nebo slívu nebo pecku. Podle mého skromného názoru jeho choroba je prudká švestkitida."

"Hm, hm," řekl doktor z Hořiček. "Spíše bych soudil, že je to dusivá slivitida."

"Nerad bych odporoval váženým kolegům," děl kostelecký doktor. "Ale řekl bych, že v tomto případě jde o hrtanovou peckitidu."

"Pánové," ozval se úpický doktor, "navrhuji, abychom se shodli na rozpoznání, že u pana Magiáše se dostavila prudká švestkohrtanová peckoslivitida." "Tak to vám gratuluju, pane Magiáš," řekl doktor z Hořiček.

"To je moc vzácná a těžká choroba."

"Zajímavý případ," dodával doktor z Úpice.

"Pane kolego," ozval se kostelecký doktor, "to já jsem už míval pěknější a zajímavější medicínské případy. Slyšel jste už, jak jsem vyhojil Hejkala z Krákorky? Když ne, tak vám to povím."

Kohoutek a slepička jdou do Ří

Kohoutek a slepička jdou do Říma

Byl jednou kohoutek a byla slepička. Vyšli si na procházku. Slepička našla zrnko a kohoutek dopis. Slepička měla jedna dvě zrnko v sobě, ale kohoutek si dopis schoval.

„Poslouchej, slepičko,“ povídá kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“

„To půjdu s Tebou,“ řekla slepička, „a budu dělat paní papežovou!“

Tak spolu putovali do světa, aby se dostali do Říma. Ušli kousek cesty a potkali straku. Straka byla zvědavá, kam cestují.

„Našel jsem dopis,“ povídal kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem.“

„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“

„Půjdu s Vámi,“ řekla straka, „budu Vám dělat pokladníka!“ A opravdu šla s nimi. Za chvíli potkali vrabce. Vrabec chtěl vědět, kam jdou.

„Našel jsem dopis,“ řekl kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“

„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“

„A já jdu s nimi také,“ řekla straka, „a budu jim dělat pokladníka!“

„Půjdu s Vámi,“ povídal vrabec, „mám hezký hlas, mohu Vám dělat kostelníka.“ A opravdu šel s nimi. Zase šli chvíli a potkali lišku. Liška se ptala, kam jdou.

„Našel jsem dopis,“ řekl kohoutek, „v dopise stojí, že mám jít do Říma a stát se papežem!“

„A já jdu s ním,“ řekla slepička, „budu dělat paní papežovou!“

„A já jdu také,“ řekla straka, „a budu jim dělat pokladníka!“

„I já jdu s nimi,“ řekl vrabec, „mám hezký hlas, budu jim dělat kostelníka!“

„Děti,“ řekla liška, „vy chcete do Říma? Copak znáte cestu? Já cestu znám a mohla bych Vám ji ukázat, ale dneska už je pozdě, za chvilku bude tma. Pojďte ke mně, vyspěte se a ráno Vám cestu ukážu.“

Poutníci byli rádi a šli za liškou do jejího domečku. Sotva byli uvnitř, liška zamkla dveře a zavřela okenice, aby zvířátka neměla kudy utíkat.

„A teď mi, kohoutku,“ řekla liška, „zazpívej písničku!“

Ale kohoutek odpověděl:

„Jakpak mám, lištičko, zazpívat písničku? To já neumím. Víš co? Zazpívej mi nejdřív Ty. Budu Tě poslouchat a snad se písničku naučím.“

„Já Ti zazpívám!“ řekla liška a začala:

„Když jsem byla služkou a sloužila u jedné zlé paní, moc jsi mě zlobil. Paní chtěla, abych pořád pracovala, a já se vždycky dostala do postele pozdě v noci. A za chvilku jsem musela zase vstávat, poněvadž kohout kokrhal. To Ty jsi kokrhal tak časně a nenechal jsi mě vyspat. Za to Ti ukousnu hlavu.“

Liška ukousla kohoutkovi hlavu a obrátila se k slepičce:

„A teď mi, slepičko, zazpívej písničku Ty!“

„Bože, bože,“ naříkala slepička a třásla se po celém těle, „milá lištičko, vždyť já neumím zpívat písničky.“

„Dobrá, tak poslouchej,“ řekla liška, „já Ti zazpívám sama!“

A začala:

„Když jsem byla služkou a sloužila u jedné zlé paní, moc jsi mě zlobila. Paní chtěla mít mnoho vajec a já jsem jí poctivě nosila každé vejce, které jsi snesla. Ale Ty jsi pořád kdákala a kdákala a paní myslela, že snášíš víc vajec, než jí nosím. Za to Ti teď ukousnu hlavu!“

Liška ukousla slepičce hlavu a obrátila se ke strace:

„A teď mi strako zazpívej Ty!“

„Já mám zpívat?“ vykřikla straka, „lištičko, to jsem přece nikdy neuměla!“

„Tak já Ti zazpívám sama,“ řekla liška a začala:

„Když jsem sloužila u zlé paní, moc jsi mě zlobila. Paní mě posílala do města, ať bylo hezky, ať pršelo, a když jsem přišla zablácená domů, volala jsi na mě a posmívala ses mi. Za to Ti teď ukousnu hlavu!“

Liška ukousla strace hlavu a obrátila se k vrabci:

„Nu, vrabčáku, zazpívej mi písničku aspoň Ty!“

„Od srdce rád, milá lištičko,“ řekl vrabec, „ale mohu zpívat, jenom když mám dost vzduchu. Otevři trošku okno a já hned spustím!“

Liška poslechla a otevřela okno. Na to vrabec čekal. Vyletěl rychle ven, posadil se na vysoký strom, uklonil se a zazpíval.

Co bylo lišce platné, že uslyšela vrabčí písničku. Ať se zlobila jak se zlobila, vrabce chytit nemohla.

Honza a loupežníci

Honza a loupežníci

Otto Sutermeister

onza byl ještě docela malý kluk, když jednoho dne jeho otec přišel o život v kamenolomu a zanedlouho potom zemřela i jeho ubohá matka, která si svůj celý život odpracovala předením lnu. Ale ta dobrá žena dala Honzovi před tím, než navěky zavřela oči, ještě jednu dobrou radu, kterou vyplnil ještě téhož dne, kdy matku pohřbili.

ydal se na cestu k jednomu bohatému kmotrovi, který měl nahoře v horách velký statek. Tam mu bylo ale ouvej, neboť kmotr byl starý zamračený podivín a ten největší lakomec široko daleko. Honza se však nenechal odbýt a s prosbami, aby ho vzal do služby, vždyť je jen ubohý sirotek, který na světě nikoho a nic nemá, neustal tak dlouho, dokud stařec nakonec nezabručel: „Tak jo. Když mi teď na podzim dohlédneš na dobytek a budeš se o něj dobře starat a k tomu se dobře chovat, tak to s tebou zkusím.“

ak měl Honza po starostech. Každý den všední i sváteční se časně ráno vydal s kmotrovými osmi kravami a dvěma telaty na horskou pastvinu a největší jeho radostí bylo, když z té výšky mohl pozorovat kouř stoupající z komínů v jeho bývalém domově nebo odtamtud zazněl hlahol kostelních zvonů. Časem mu ale bylo pokaždé, když pohlížel dolů, těžko u srdce a bylo mu, jako by byl pryč už věčnost a neměl stání, dokud se konečně jednoho dne nevydal dolů. Svoje stádo dal na hlídání ovčákovi, který pásl na vedlejší pastvině, a šel dolů do vsi ke kostelu, na jehož hřbitově byli pohřbeni jeho rodiče, a zúčastnil se bohoslužby. A takto to udělal opakovaně.

le jednoho nedělního večera přihnal stádo domů a kmotr už od domovních dveří viděl, že Honza dovedl jen devět kusů a to krásné červené telátko chybí. To nastalo ihned jiné povětří. Rozběsněný kmotr na Honzu vyrazil, ale ten zpozoroval, kolik uhodilo, a uhnul na stranu ke chlévu, kde pacholek zrovna shodil z vozu hromadu sena, do té se Honza hlavou zavrtal; ven mu koukala jen chodidla. Tu kmotr v hněvu popadl vidle a do kupy sena píchal, ale Honza mezitím popolezl dál a vidle ho škrábly jen vzadu na patách a zůstala na nich sotva kapka krve. Když kmotr krev viděl, nemyslel si nic jiného, že Honzu zapíchl, což ho natolik vyděsilo, že vražedný nástroj zahodil a jako smyslů zbavený běžel pryč. Honza zpozoroval, že je kmotr pryč, dlouho se nerozmýšlel, opatrně vylezl ven a rovněž utíkal pryč. V tom zmatku si toho nikdo nevšimnul.

onza běžel rovnou cestou k ovčákovi a ptal se ho na ztracené tele. Ten zvíře ani neviděl, ani neslyšel, ale vyprávěl mu, jak se dneska banda loupežníků zrovna tam, kde Honza vždy pase, usadila k hodování, kdo ví, možná ukradli zrovna to ztracené tele. Tu se Honzovi rozsvítilo, nechal si od ovčáka ukázat směr, kam se loupežníci vydali, a bez odkladů se vydal za nimi. Brzy také uviděl skrze stromy prosvítat světlo, opatrně se plížil dopředu a opravdu! Okolo velkého ohně tam ležela loupeživá chasa a na jednom stromě opodál visela rudá telecí kůže. Tu Honzu píchlo u srdce, neboť to telátko bylo jeho miláček, a chtěl se tiše stáhnout zpět, když tu mu pod nohou zapraskala suchá větev, lupiči vyskočili a dopadli ho. Bez váhání ho strčili do prázdného sudu a s bujarým smíchem pak víko sudu zatloukli.

yní byla každá rada drahá, kdyby nebyli lupiči předtím ze sudu vyrazili špunt, byl by se Honza nyní udusil. Ale mezitím, co takto přemýšlel, přivalila se po nebi temná bouře, skrze stromy dul prudký vítr, v roklích a roklinách to burácelo a Honza zpozoroval, že praskot škvířícího se ohně pomalu ustal a hovor lupičů umlkl. Tito se rozběhli pryč a hledali úkryt v seníku či pod skalními převisy. Zrovna, když se mu podařilo víko uvolnit a chtěl ze sudu opatrně vylézt, přiběhl jeden z loupežníků, aby vyzvedl telecí kůži, na kterou úplně zapomněli. Již na ni měl položenou ruku, tu se z nebe snesl blesk, udeřil hrom a celý strom stál v plamenech. Lupič padl k zemi, Honza ho slyšel supět a viděl dírou po špuntu, jak se posbíral a oslepený klopýtá rovnou proti sudu a buch! Sud se začal kutálet a kutálel se bez ustání dolů, skok po skoku, obruče odskočily, latě se roztříštily a Honza byl volný. Dole v hloubce dopadly trosky sudu s třeskotem na dno rokliny a Honza zůstal sedět nahoře, zrovna na tom posledním převisu. Hučení a mžitky v hlavě mu přešly, bolest v potlučených údech pomalu ustala, ale nyní byla teprve každá rada dobrá.

kolo byla černočerná noc, on seděl na viklající se skále, nedaleko řádila ta nebezpečná holota a doma rozhněvaný kmotr. Aby se alespoň zachránil před loupežníky, vydal se Honza po skalní stěně a pak ostrou soutěskou a horskou bystřinou dolů na dno úzkého zalesněného údolí, které měl pod nohama. Tam uviděl zdálky zářit světlo, a tak se za ním se vydal, neboť to byl lesní statek, kolem něhož často hnal svoje stádo. Tu se znova strhla bouře, a tak se bez okolků vplížil do zadního humna, aby se tam ukryl ve slámě, ale sotva si začal rozkládat pár snopů na lůžko, tu se prodrala podlahou skrze prkna záře, a když se škvírou podíval dolů, s úlekem opět viděl loupežníky, jak se tam pospolu veselí, jedí a pijí a rámusí. Honzovi se zdálo, že teprve nyní drží tu správnou hostinu z jeho ubohého červeného telátka, slyšel něco jako klepání talířů a cinkání vidliček. To musí vidět! Opatrně lezl k otvoru v podlaze, kde se chtěl pohodlně natáhnout na snop slámy, aby se díval dolů, když tu najednou buch! Teď to šlo hlavou dopředu a Honza vletěl doprostřed mezi tu loupežnickou chasu jako chleba do pece. Za ním spadla obrovská hromada slámy a oblak prachu zahalil Honzu i snopy a ten průvan uhasil i oheň. Ze samého úleku se loupežníci rozletěli do všech stran a Honza byl opět sám a na těle cítil všechny kosti, které byly naštěstí celé.

onza opět rozdělal oheň a hned uviděl, jak tu ti divocí braši hospodařili. Takovou hostinu ještě nezažil, pečeně a vína dostatek, a tak si nechal chutnat. Statečně se do toho pustil a nepřestal dříve, dokud neslyšel z venku přicházet loupežníky zpět; pomalu se totiž vzpamatovávali ze svého úleku. Svižně skočil k zadním dveřím, vběhl do sadu a tam se ukryl v jednom prázdném úle. Loupežníci byli mezitím zase u svého vína a masa. Potom, co se nasytili, měli slinu na něco sladkého. „K takovému hodování patří i med!“ zvolal jeden: „Pojďte, jdeme si pro něj.“ A tak se dva z nich vydali ven do zahrady ke včelínu a zkoušeli úl za úlem, aby vyhledali ten nejtěžší a nejvydatnější. Takto samozřejmě za nedlouho narazili na ten, ve kterém seděl ubohý Honza. Položili sud na prkno a nesli ho každý na jedné straně. Ale tu se začali přít, kterým směrem se vydat, jeden říkal, že zpáteční cesta ke stodole jde vlevo a ten druhý naproti tomu myslel, že se musí vydat doprava, jinak se v té tmě v sadu zamotají a plný sladký úl vylijí.

onzovi přišla tato hádka docela vhod, a protože kolem nich byla černočerná tma, tak nemohl jinak, natáhl z otvoru ruku a strčil toho předního do zad. „Nech toho!“ řekl tento tomu za ním: „Proč jsi do mne strčil?“ A zatímco stále mluvil, zatahal Honza toho zadního za vousy. „A co mě taháš?“ vyštěkl tento v odpověď. Nyní měl slovo opět ten druhý, a tak prkno pustil a vyrazil na kamaráda a pohlavky létaly na všechny strany. Zatímco si ti dva ze všech sil nakládali nepočítaných, Honza využil příznivého okamžiku a vydal se tryskem pryč. Běžel a běžel, a protože po takovém dobrodružství byl strach před mistrem daleko menší, běžel rovnou na kmotrův statek.

dyž přišel blíž, byl překvapený, že ačkoli sotva svítá, je vše otevřené dokořán. Ženy pobíhaly sem a tam, pacholci rámusili a hlomozili, vrata byla otevřená a všechna cháska slavila. Jeden pacholek Honzu uviděl první a zvolal: „Pane bože, jsi to ty, Honzo? My jsme všichni mysleli, že tě mistr zapíchl. Jeho samého našly děti v lese oběšeného. Ten se sám odsoudil!“

ak se z Honzy, chudého pasáka krav, stal bohatý sedlák, neboť byl jediný dědic lakomého kmotra, a žil dlouho a šťastně a na chudé a žebráky nikdy nezapomněl.

obrazek